Již loňský první ročník „Štanglovy veteran rallye“, jak ji mnozí veteránisté přezdívají, napovídal, že se u nás rodí tradice velice dobře připravené akce, která si mezi domácími i zahraničními majiteli historických vozidel buduje mimořádný význam.
Letošní ročník rozhodně nezůstal za očekáváním a ba právě naopak, posunul sám sobě pomyslnou laťku kvality ještě mnohem výše, než se čekalo. Ať to bylo nostalgickým prostředím startu a cíle na Holešovickém výstavišti, dokonale připraveným programem a vynikající péčí o účastníky, nebo u nás již dlouho nevídaným obsazením zajímavých soutěžních vozidel.
Již ve čtvrtek 12. července okolo poledne se začali sjíždět první účastníci. Nejprve muselo každé vozidlo, ať motocykl nebo auto, projít náročnou přejímkou, kde se prověřoval technický stav i originalita. Některým vozidlům delegovaný komisař přímo na místě vystavil i identifikační kartu FIVA. Ptáte se, proč všechna ta pečlivost. To proto, že jak loňská, tak i letošní Auto Štangl Bohemia Rallye Historik byla v kalendáři evropských veteránských akcí zapsána v kategorii FIVA A, tedy s nejvyšším oceněním, ale i náročností.
Ihned po přejímce čekala každého účastníka jednoduchá jízda zručnosti. Nebyla na čas, nezapočítávala se ani do celkového hodnocení rallye a tak budila spíše dojem, že pořadatelé si jen chtěli nenápadně ověřit, že majitelé veteránů své plechové miláčky nejenom pečlivě leští, ale i dostatečně dobře ovládají.
V odpoledních hodinách pak celý, téměř osmdesátičlenný peloton překrásných veteránů odstartoval v minutových intervalech do soutěžního prologu pražskou Stromovkou. Zde každého čekalo povinné fotografování a následně měřená jízda průměrnou dvacetikilometrovou rychlostí. Ta dávala zabrat především konci startovního pole, kde byly ty nejmladší a nejvýkonnější vozidla. Vždyť zkuste si jet dvacítkou s Ferrari Dino 246, Ferrari 275 GTB, závodním Jaguarem D - Winfield, nebo i Bugattkou 37 A, když pod kapotou burácí stádo koní. O to více si tuto etapu pochvaloval pan Novák s nejstarším soutěžním vozem De Mesmay z roku 1906 a přizvukovali mu i pánové Daňha, Daněk a Ernest, kteří startovali s Pragou Charron (1907), R.A.F. H 10 (1909) a Bugatti 13 (1911). Rozhodně jednoduché to v této etapě neměl pan Mareš, který musel jet spíše jízdu stability, neboť již dlouhá léta soutěží s motocyklem Čechie-Böhmerland z roku 1927. O to jednoduší to měla početná rodina Šulců na třech motocyklech BSA a pan Slovák s další Čechií, kteří se mohli při pomalé jízdě opřít o vlastní sidecary.
Večer byli všichni účastníci převezeni na hotel třemi historickými autobusy (Aero 150, Škoda 706 RTO a Škoda ŠL v provedení „vyhlídkový kabriolet“).
V pátek se účastníci probouzeli již okolo šesté hodiny ranní, neboť po deváté se již startovalo do první etapy. Jelo se z Prahy do „presidentských“ Lán. Spanilé jízdy presidenta Masaryka zde svou elegancí a důstojností špalíru nadšených diváků připomněly mimo jiné dvě limusiny Škoda – Laurin & Klement 110 z roku 1927 majitelů Krejsy a Macháčka a pozadu nezůstaly ani další vozy, jako Auburn G-66 (1928) pana Zábrany, Bugatti 43/44 (1929) pana Dr. Koťátka, nebo Rolls Royce Wraith (1938) také pana Macháčka, ale tentokrát ze sousedního Německa. V této etapě museli všichni udržovat předepsaný průměr 30 nebo 40 km/h, ale bylo nutné absolvovat i první tajně měřený úsek, kde bylo potřeba přesně dodržet již zvolený průměr na určeném úseku, u něhož nebyl předem určen konec. Za každou vteřinu plus nebo minus ideálního času se inkasovaly trestné body. Na nádvoří lánského musea sportovních vozidel Motor Classic měli účastníci přestávku na dobrý oběd i prohlídku musea.
Po startu do druhé etapy, vedoucí přes hrad Křivoklát do skláren v Nižboru, čekalo drobné martyrium především na kabriolety, neboť během cesty opláchla všechny účastníky dost silná přeháňka. Z uzavřeného vozu Citroen 11 AL s úsměvem na rtech sledovali bratři Trešlové, jak pánové Kiška a Fleišman dlouho a statečně odolávají ve svých otevřených automobilech BMW 328, jak rychle dokážou natáhnout střechu na vozech Talbot Lago a Mercedes-Benz 320 F Petr a Mirek Eliášové a jak se vůbec pod ničím nemůže schovat Jan Egidy s Jardou Práškem ve svých závodních Minorech. Naštěstí se při prohlídce skláren ti nejvíce namočení měli možnost alespoň trochu osušit u sklářských pecí.
Třetí etapa startovala hned jak vylezlo slunce z mraků. V této kopcovité a zatáčkovité etapě dostaly svůj náročný díl především předválečné vozy Praga, Tatra, Aero a Škoda. Cíl etapy i celého prvního dne byl opět na Holešovickém výstavišti, kde se po projetí cílovou páskou vozidla nejprve seřadila na nádvoří výstaviště a poté byla na noc uklizena do prostor Veletržního paláce. Všechny posádky pak měly možnost si v klidu prohlédnout Veteran salon a výstavu obrazů Václava Zapadlíka, neboť obě tyto akce byly večer otevřeny jen pro ně. Za závěr dne byl pro všechny ještě přichystán krásný zážitek na Křižíkově fontáně.
Ačkoli v sobotu na účastníky čekaly čtyři etapy, zdálo se, že to bude jen odpočinkový den, neboť měřené byly pouze dvě z nich. Nejprve všechna vozidla absolvovala přejezdovou etapu na Staroměstské náměstí. Odtud již ale startovala po minutových intervalech do prvního měřeného úseku. Že to oproti očekávání nebyla žádná selanka, dokazovaly časy, kterých vozy dosahovaly po náročném výjezdu z Prahy. Než se někteří dostali přes řadu semaforů a ucpaných křižovatek, měli většinou zpoždění několik minut. Proto se tato etapa stala pro mnohé spíše sprint etapou, kdy se každý snažil ze svého veterána vyždímat, co se dalo, aby ztracený čas dojel. Po obědě na zámku Štiřín se všichni vrátili poslední měřenou etapou zpět do Prahy. Nejprve do Střešovické vozovny, kde byla připravena okružní jízda historickou tramvají Prahou a poté vozy přejely přes Loretánské náměstí zpět do Holešovic. Celkově během tří dnů ujeli soutěžící okolo 300 km, což byla pořádná porce především pro nejstarší vozidla. Až na pár vyjimek uviděli všichni cíl a proto v neděli každého potěšil zasloužený odpočinek na vyhlídkové lodi po Vltavě.
Odpoledne byly těm nejlepším rozdány věnce a krásné poháry a všichni se vydali ve výborné náladě domů. Při loučení bylo velice často mezi odjíždějícími účastníky slyšet tato slova: „Pane Štangl, moc děkujeme za krásný zážitek a příští rok se tu sjedeme určitě znovu!“
Milan Bumba