Všichni známe jeho rukopis, avšak ne všichni známe cestu, která k němu vedla. Patří k prvním absolventům střední průmyslové školy bytové tvorby a možná mohl být úspěšným designerem. Krátce po škole ho jeho zaměstnavatel, ještě krátký čas trpěný soukromník, odhadl a začal zasvěcovat do fines řemesla. Václav Zapadlík je totiž mimořádně zručný.
Jenomže už od třinácti let hrál na trombón. Nakonec ho zlákal basový klíč. Zapadlík vyměnil trombón za basu a přešel od dechovky k dixielandu, což na začátku 60. let znamenalo víc než jen živit se hudbou: byl to postoj k systému, v němž hudební skupinu s názvem New Storyville Jazzband trpěli ideologičtí tajemníci KSČ jen se zachmuřenými tvářemi. V této a v dalších kapelách hrál Zapadlík dlouhá léta. Má tedy nejen hudební nadání, ale také dar improvizace a fantazie, bez nichž se jazz hrát nedá. Pak ze dne na den s dixielandem skončil a bylo to shodou okolností na kolonádě před Průmyslovým palácem, kde se teď výstava odbývala. Jeho spoluhráči se jako obyčejně trousili k produkci bez ohledu na smluvený termín, jeden dokonce nepřišel vůbec. To Zapadlíka definitivně otrávilo natolik, že s hraním s konečnou platností přestal. Je totiž precizní a přesný. Uvědomil si, že s takovými vlastnostmi nemůže pracovat v týmu, že nadále může být jen sólistou. Ale protože jazzových sólových basistů je na světě málo, zvolil si dráhu výtvarníka. Pro nás hochy co spolu mluvíme to byla šťastná volba. Pro Zapadlíka méně, alespoň finančně určitě. V roce 1971 uveřejnil v časopise Sedmička pionýrů svoji první kresbu - byl to Vauxhall Cadet 1932. Člověk by řekl, že výtvarník, který je zručný, má fantazii a umí improvizovat, je přesný a precizní, musí mít úspěch. Jenomže to by tenkrát nesměl malovat historické automobily, které v šedivém socialismu připomínaly pestré doby domácího i zahraničního kapitalismu. Naštěstí pro nás se Zapadlík nepřizpůsobil. My pamětníci vzpomínáme na doby, kdy v motoristických nebo technických časopisech občas vyšly jeho kresby. Možná je nás víc, kteří jsme si je vystříhávali. Ani jsme si přitom neuvědomovali, jak vynikajícího vytvarníka máme, že patří k nejlepším na světě ve svém oboru. Tehdy nám mohlo být omluvou, že nebylo dostupného srovnání. Jenomže to dost možná neumíme ocenit ani dnes. Po roce 1989 totiž objevili Václava Zapadlíka v nejlepších automobilových muzeích a galeriích ve světě, vystavuje v Americe, ve Francii, Německu, Anglii a kde všude, jeho kresby vycházejí v časopisech nejen za velkou louží, ale i v Japonsku, jen u nás je Zapadlíka stále málo. Za třicet let, během nichž nakreslil a namaloval stovky a tisíce kreseb a obrazů, neměl dosud pořádnou výstavu, o monografii ani nemluvě. Jestliže jsme byli v Průmyslovém paláci svědky vernisáže Zapadlíkovy výstavy, vězme, že to byla prakticky premiéra, o níž se velkou měrou zasloužil pan Josef Štangl. Škoda, že trvala jen tři dny.
Ze všech vystavených prací mě zaujal obraz s vozem Locomobile z let 1917/1918 Model 48, v něž jezdil i Charlie Chaplin. Na stupačce automobilu stála lahev Jima Beama a gramofon, na trávě desky s Oscarem Petersonem a Countem Basiem, něco doutníků v popelníku od Blackhawk Collection a brýle se špagátkem na krk. Na dveřích vozu svítilo číslo 30, které připomíná, že je tomu letos právě tolik let, co se Maestro živí jako výtvarník. Drtivá většina všech jeho prací vznikla na objednávku - nejinak tento obraz. Paní choť si totiž přála něco do předsíně. Budiž požehnána předsíň, v níž visí tak dokonalý autoportrét. Soudím, že obraz předurčuje příští Zapadlíkovy práce. Budou na nich nejen krásné automobily a příběhy ze světa soutěží a závodů, ale také poezie, která k tomu všemu přece také patří.
Jan Králík