Zašlé časy
Dne 24. listopadu 2001 pojal malíř a ilustrátor Václav Zapadlík za choť slečnu Jaroslavu Přibylovou. Stalo se tak na Staroměstské radnici v Praze před zraky široké veteránské veřejnosti, která mu k tomuto po léta připravovanému hrdinskému činu přišla poblahopřát. (foto M. Sochor)
Všichni redaktoři Motor Journalu se tímto připojují k blahopřání.
Pokuď bude prodavač v trafice nevlídný, na tváři nezáleží, objednejte si Motor Journal přímo v redakci.
Záhada rozluštěna!
Jsa upoután krátkodobě na lůžko, dostal jsem se konečně k „Aero knize“ p.t. Jičínského. Milým překvapením je pro mne snímek Vl. Formánka před odjezdem na Rallye Monte Carlo 1937 (str. 88). Aero 30 s přídavnými světly „REVERTEX“ na blatnících. Vaše hádanka a moje domněnka, kam otočná světla patří, je rozluštěna a potvrzena. Skutečnost, že exponát pochází z pozůstalosti jilemnického ing. J. Hanuše, konstruktéra z Aerovky, budí dojem, že se tento exponát dostal do mé sbírky přes Monte Carlo. Aerovkáři! Kdo jste objevili na vrcholu blatníků otvory ? 180mm, máte pravděpodobně doma tento slavný vůz.
Připojuji i všem čtenářům Motor Journalu přání Všeho nejlepšího do nového roku 2002.
Pavel Bujárek, muzejník
Místo veteránu pytel blech
Od té doby uběhl už nějaký ten pátek. Narodil se nám syn Petřík a my byli šťastní. Nevadilo nám, že bydlíme v jedné místnosti u maminky, že se o koupelnu dělíme ještě s jednou rodinou a na WC běháme přes dvorek. V týdnu, kdy jsem ležela v porodnici, mně v místních novinách vyšel první článek. Jak známo, nervy prvorodičky jsou rozjitřené. A já měla pocit, že jsem vykročila na cestu, na jejímž konci na mě čeká Pulitzerova cena. Věřila jsem, že naše štěstí bude stále růst, kynout a bobtnat.
To, že můj muž Petr začal podnikat první výpravy za veterány, zpočátku nijak nenasvědčovalo tomu, že by se náš život měl nějak zásadně změnit. Na gramofonu se tak jako dříve točily desky s Bobem Dylanem, Pink Floyd a Jethro Tull, četli jsme Kerouaca a plánovali cestu do Levoče. Oba totiž milujeme historickou architekturu, snad proto, že jsme se poprvé potkali na chodbě stavební průmyslovky.
Společná témata se ale z našich hovorů začala pomalu vytrácet. Stávala se pouhou kulisou něčeho nového, silnějšího. Do našeho pokojíčku a později do nového domu se začali trousit podivní vousatí muži a jejich konverzace na mě zpočátku působila jako tajemný jazyk ptydepe. Rámy, nápravy, závěsy, dynama, svíčky, obložení, hlava, otáčky a předstih, to vše dokázali probírat nekonečné hodiny. Nepatřím k manželkám, které bezvýhradně, vždy a všude následují svého vyvoleného v jeho koníčcích. Když se stane horolezcem, neuchopím cepín a lano a neškrábu se pro čest a slávu rodiny tam, kde mám závratě. Kdyby se stal fotografem, odmítám za ním nosit stativ a stínící paraple. Nestala jsem se tedy ani renovátorkou historických vozidel. Dobře mi tak. Zůstala jsem v ústraní, ze kterého jen občas vycházím s podnosem plným hrníčků s kávou.
Z hovorů manžela a jeho přátel stále častěji a naléhavěji zaznívala věta. Ne, to nebyla věta, ale výzva. Počet slov a jejich obsah se různil, ale poselství zůstávalo. „Franta říkal, že někde jihozápadně od Budějovic je bugatti…“ Světové strany, názvy měst a vesnic se měnily, ale to volání, vyrazit a najít poklad v podobě veteránu, tam bylo pokaždé.
Jednoho krásného letního dne si Petr s kamarádem Václavem vyjeli do nedalekého Mirošova, měl tam být nějaký starší mercedes. Až později jsem se dozvěděla, že auto stálo na zahradě u místní lékárny. Před nepohodou bylo ukryto v jakési kůlně, kde kdysi tamější domovník choval slepice. Mirošov je od nás vzdálený asi tak třicet kilometrů, a tak jsem čekala jejich brzký návrat bez vážnějších komplikací. Petřík spokojeně dřímal v postýlce a já měla chvilku na lenošení. Najednou se za okenní sítí objevily dvě vousaté hlavy – Petr a Václav. „Aleno, přines nám, prosím, něco k jídlu, my si to sníme venku,“ řekl mi manžel bez vážnějšího varování. Ještě docela klidná jsem naplnila dva talíře gulášem, nakrájela chléb a vše odnesla chlapcům na lavičku před dům. Lezlo to z nich jak z chlupaté deky. „Víš, my jsme tam asi chytli blechy,“ soukal ze sebe Petr. „Dej nám nějaké náhradní oblečení a my to zablešené na parcele namočíme do sudu s vodou.“ Popadli šatstvo a byli pryč. Podle pozdějšího Petrova vyprávění amatérská deratizace nebyla příliš úspěšná. Nejdříve zamořené svršky nacpali do kufru od auta a postříkali sprejem proti psím blechám. Když kufr otevřeli, agresivní zvířátka skákala vesele dál, samozřejmě na své hubitele. Ani ponoření šatstva do sudu s vodou nepomohlo na sto procent.
S nadějí, že nebezpečný hmyz je zlikvidován, jsem manžela večer vpustila domů. Ranní bilance byla zdrcující: Miminko – ani jeden pupínek, tatínek – ani jeden pupínek, maminka – 86 pupínků. Asi se nedivíte, že jsem byla hysterická. Okamžitě jsem žádala povolání deratizační jednotky, ale… Manžel musel ráno do zaměstnání, odpoledne na stavbu a po večeři padl do postele a spal. Moje zoufalé výkřiky: „Už je tady zase!“, jej akorát tak vyburcovaly k tomu, že se převrátil z boku na bok. Nepamatuji si už, kolikrát jsem musela běžet do koupelny, strhat ze sebe pyžamo, vyklepat trapičské zvířátko do vany a odplavit jej proudem vody. Naštěstí čas plynul. Sem tam k nám zavítala návštěva. Měla jsem vždycky velkou radost. „Zase si odnesli takové dvě tři blešky,“ mnula jsem si v duchu ruce. Jednoho dne blechy skutečně odešly, je docela možné, že s poslední návštěvou. Pupínky se časem zahojily, miminko spokojeně vrnělo v kočárku a mně v místním plátku vyšel druhý článek. Štěstí se k nám vrátilo. A to byl nejvyšší čas, aby můj muž Petr vyrazil kamsi na Liberecko hledat svou vysněnou bugatti.
P.S. Všem, kteří jste si od nás odnesli blechu, se dodatečně omlouvám a ještě jednou vám z celého srdce děkuji.
Alena Kodlová