Zašlé časy
Fotografie ze zasedání redaktorů Motor Journalu, které se konalo 4. až 5. ledna 2002 v restauraci „U Nedbálků“ v Ostrovačicích u Brna. U této příležitosti všichni provedli odborný test, co všechno vydrží takový autobus. Po této velmi náročné zkoušce (vzápětí se střecha propadla) byl vůz odevzdán do železného šrotu, čímž redakce splnila kolektivní závazek ve sběru druhotných surovin na rok 2002. Zleva: Jan Martof, Jan Lahner, Jiří Soukup, Jan Králík, Milan Bumba, Karel Kupka, Oldřich Šanda, Rostislav Nedbálek (pan restauratér), Jan Úředníček, Jiří Mewald, Stanislav Karger, Miroslav Zavadil a Jan Zvelebil. (foto náhodný kolemjdoucí)
VCC Č. Budějovice zahájil sezónu Ledovou jízdou
V duchu tradice, tentokrát již osmým ročníkem, vstoupil Veteran car club České Budějovice do r. 2002. Všechno začalo před osmi lety, kdy čtyři nadšenci (nebo spíš blázni) seděli po Vánocích a přemýšleli, jak vyléčit těžkou závislost na jízdě na motocyklu. Padnul návrh – pojedeme na nový rok, a aby se to dobře pamatovalo v jednu hodinu. (1. 1. v 1. hod.) K prvním čtyřem a dítěti na tandemu se postupně přidávali další, až se letos zúčastnilo 32 motocyklů a dokonce na jednom z nich statečná dáma. S nejstarším motocyklem Premier 750 r. 1925 přijel Jan Moučka, který získal cenu Antonína Zemka pro jezdce, jehož věk v součtu s věkem motocyklu je nejvyšší. Díky klimatickým podmínkám byla letošní Ledová opravdu ledová. Pavel Hartl, foto Petr Sojka
Nejotužilejší (a nejstřízlivější) úderka ČKV 1880 vyrazila 1. ledna ráno na Olšanské hřbitovy, aby se poklonila památce všech Kohoutů, kteří zde spočinuli v rodinné hrobce. Poté jezdci pokračovali na trase Václavák - Staromák - svařák, aby se vzpamatovali ze Silvestra a -8°C.
Zemřel „Mister Rudge“
Prof. Dr. Helmut Krackowitzer podlehl 22. října 2001 třetímu infarktu ve věku 79 let, čemuž přispělo nakládání stroje při převozu na výstavu několik dní předtím.
Pro životní dráhu rodáka ze Salzburgu byly v profesi i soukromě typické motocykly všeho druhu. Ještě v den úmrtí stál jeho motocykl u zahradní branky. Užíval ho k cestám do města.
Už jako sedmnáctiletý jezdil Norton International 500. V létě pracoval v dílnách a chodil na závody. Za války, ať byl kdekoliv, pokoušel se jezdit na motocyklech, prodával je a nakonec je koncem války i zachraňoval. V roce 1946 jel svůj první závod v Salzburgu - Nonntalu, obsadil 3. místo za těžkých podmínek, v hustém lijáku.
Jeho syn o něm píše, že po svatbě a narození syna, mu manželka závodění zakázala. Jezdil potom už jen závody veteránů, k hrůze matky v plném tempu.
V r. 1951 získal diplom na vídeňské Univerzitě pro ekonomiku, v r. 1955 doktorát ekonomických věd. Od r. 1955 pracoval u firmy Porsche, kde byl vedoucím oddělení pro reklamu a tisk, pracoval jako tiskový mluvčí i u automobilky Mercedes Benz (od roku 1964) a od roku 1969 pro britský Leyland. Od r. 1987 u Chryslera, tam v době fúze na (fa). Talbot a nakonec Peugeot. Činný až do důchodu v r. 1987.
V 70. letech začal kreslit na velkém formátu původní předlohy motocyklů, dále psal knihy o dějinách motocyklů a závodů pro německé a anglické čtenáře. Každý motocykl znal v detailu i s jeho historií.
Splnil si velký sen, závody veteránů na Salzburgringu s účastí takových hvězd jako Niki Lauda.Poznávací značka na jeho voze byla donedávna „S-Rudge 1“, byl přirozeně členem Rudge-Clubu v Anglii.
Cokoli bylo třeba, říkalo se: „Zavolej Krackerlovi“. Úplným rájem je jeho archiv. Už jen konstrukční plány dávno vybledlých značek fascinují každého, kdo směl nahlédnout do jeho skříní.
Z činnosti jednoho kutila
Můj přítel Láďa dokázal nalézt a odstranit závadu na každém zařízení, ať už to bylo motorové vozidlo, staré hodiny nebo sekačka na trávu. Ale trpělivá, soustavná práce ho netěšila. Vyjímkou byl litr, který jsme renovovali v roce 1969, ve své době byl špičkou, dnes by se mi nelíbila palubní deska potažená koženkou a koncová světla z náklaďáku.
Po sedmdesátém roce jsme získali chalupu se stodolou, zahradou a záhumenkem, a hned tu byla potřeba, stále přivážet a odvážet nějaký materiál. Byla to doba, kdy z našich silnic pomalu mizela předválečná vozidla dosud používaná pro běžný provoz a získat levně nějaké vyřazené nebyl problém. Volba padla na Tatru 57, protože, jak říkal už pan Porsche, vzduch nevaří; pro nás bylo důležité, že ani nemrzne. Úprava netrvala dlouho, Láďa sekáčem a kladivem odstranil karoserii a z lešenářských trubek a starých plechových vrat svařil korbu, s pomocí hřebenového heveru byla i sklápěcí. První cesta vedla do sběrných surovin se zbytky karoserie. Výhodou byla pohotovost, ale bylo to stále osobní auto a pro dopravu nákladů po polních cestách nebylo příliš vhodné. Proto začal Láďa ze zbytků ve stodole stavět traktor. Rám z lešenářských trubek, přední kola, řízení a kus nápravy Aero 30, motor Čezeta, nádrž z tatry, volant Tatraplan, předloha před zadní nápravou hřídel z cirkulárky, náhon na předlohu řetězem, z předlohy na nápravu třemi klínovými řemeny (to byla slabina, řemeny ve stoupání klouzaly). Život šel dál a obě vozidla skončila ve sběrných surovinách.
Jaroslava Brutarová