Zašlé časy... (foto z archivu Jana Martofa)

Začátkem dubna proběhly krajské testace ve smyslu stávajících předpisů.

V pondělí 22. dubna 2002 proběhla v Národním technickém muzeu v Praze vernisáž výstavy Automobily Bugatti v českých zemích. Muzeum připravilo expozici ve spolupráci s Francouzským institutem v Praze a Musée National de l’Automobile – Collection Schlumpf (Mulhouse). Návštěvníci ji mohou shlédnout do 15. října 2002.

Ing. František Pudil
* 28. 2. 1933, † 21. 6. 2000

Velký konstrukter zemřel náhle ve své garáži na svém motocyklu, jak nám sdělil jeho bratr Jaroslav, zasloužilý mistr sportu a čsl. státní representant v motocyklových soutěžích, pětinásobný mistr světa.
Celá rodina Pudilů byla oddána značce ČZ–otec, bratři Jaroslav i Josef.
František o sobě napsal v r. 1997:
„Stát se konstrukterem závodních motocyklů byl můj chlapecký sen. Jeho uskutečnění nepřišlo snadno a rychle. Vedlo přes vyučení v oboru strojní zámečník, střední průmyslovou školu strojnickou a mezi tím i přes terénní soutěže motocyklů. Přestože jsem svůj první mototcykl zkonstruoval za pomoci spolužáků a postavil již v roce 1953, ke skutečnému konstruování jsem se dostal až ve vývojovém týmu, vedeném panem Jaroslavem Walterem. Tento vynikající a dodnes nedoceněný konstrukter měl na mne velký vliv nejen po odborné, ale i lidské stránce. Jeho pracovitost, čestnost, cílevědomost, tvůrčí invence a pokora ke konstrukterské práci byly příkladné.
Po konstrukcích několika šasi a pracích na motorech jsem se v roce 1965 odvážil první zcela samostatné práce. Šlo o čtyřválcový, čtyřdobý závodní motocykl s motory o zdvihových objemech 350 a 420 ccm. Nebylo snadné realisovat tento projekt v situaci, kdy tomu přálo jen velmi málo lidí. Nejvíce se o to zasloužil bývalý ředitel ČZ Jan Cvrček, který odmítl i příkaz nadřízeného generálního ředitelství ČAZ, aby se v práci nepokračovalo. A tak se čtyřválec narodil. Po těžké a strastiplné sezoně 1970 přišla úspěšná léta 1971 a 1972. Ale 16. ledna 1973 přišel »blesk z čistého nebe«. Nový ředitel vydal příkaz k okamžitému zastavení příprav na závodní sezonu, a tři kompletní motocykly včetně množství náhradních dílů putovaly do beden. Tím skončilo třiadvacetileté období silničního závodění v ČZ, které významně přispělo k rozvoji tohoto sportu u nás – mimo přímých sportovních úspěchů i vyrobením serií silničních závodních motocyklů třídy 125, 250 a 350 ccm.
Po dalších třinácti letech někteří řídící pracovníci ČZ zjistili, že by bylo možné závodní čtyřválce dobře prodat. Bohužel, do zahraničí. V jednom případě se tak stalo a motocykl s motorem o objemu 420 ccm dnes stojí v soukromém museu pana Fabera ve Vídni a ne třeba v Národním technickém museu v Praze. U ostatních dvou motocyklů se mi podařilo v prodeji zabránit. Jeden je nyní v továrním museu ČZ ve Strakonicích a druhý v motocyklovém museu na hradě Kámen.
Po mém přeřazení na vývoj terénních závodních motocyklů jsem konstruoval »stopětadvacítku«, s níž v závodech mistrovství světa sezon 1975 a 1976 dosáhli jezdci velmi dobrých výsledků a v celkovém hodnocení získali jednou druhé a dvakrát třetí místo! Potom jsem se musel se závodními motocykly natrvalo rozloučit.
Mnozí lidé se dnes diví, jak se zmenšil počet diváků na motorových závodech. Vysvětlení je prosté: české motocykly s výjimkou ploché dráhy ze závodních tratí zmizely a čeští jezdci již nepatří mezi světovou špičku. To je důsledek »troubení na ústup« motocyklové výroby v polovině šedesátých let, tedy v době, kdy v Japonsku »troubili do útoku« ‘Stará sláva vyžaduje nové činy!’ Vítězství v šestidenních terénních i silničních závodech jsou již dávno minulostí a lze si jen přát, aby se objevili noví průkopníci, kteří se pokusí vrátit české motocykly na světový trh a závodní tratě.“

Dovětek: František nikdy nestál na stupních vítězů. Když se hrály hymny a obecenstvo burácelo, postával skromně v ústraní. Málokdo věděl, že vítězné motocykly zkonstruoval ing. František Pudil.
Jan Bříza

Veteránsalón Motor Journalu 5/2002